Letos beru přípravu na draft o mnoho vážněji a i díky tomu jsem se s příchodem června/júna rozhodl publikovat svou práci, která činí 93 nejlepších mladíků a dalších 9, kteří se do seznamu těsně nevešli. Jde samozřejmě o mé subjektivní názory.
Draftovou jedničku asi nikoho nepřekvapím, neměl bych. Alexis Lafreniere se vyhřívá na vrcholu minimálně dva roky, alespoň zhruba tak dlouho ho sleduji. Juniorku naprosto válcuje, na juniorském šampionátu ho dokázalo přibrzdil pouze zranění. S Lafrenierem mám spojenou pouze jednu obavu. Vybavuji si přenos z loňského draftu, kde NHL Network napsalo u Kaapa Kakka u "Room for improvement" NONE. U Lafreniera to bude to samé, ale snad dostane víc prostoru a nebude navazovat na kroky Fina.
Druhý je suverénně Quinton Byfield. Ano, přiznávám, i já jsem byl chvíli mezi tou skupinkou lidí, kteří řešili, zda není pro druhé místo žhavější kandidát Tim Stützle. Ovšem po vystřízlivění z juniorského mistrovství jsem se opět vrátil na zem a mezeru mezi druhým a třetím místem rozšířil. Těším se, až se Byfield naučí pořádně využívat svoje tělo. Neříkám přímo k hitům a podobným věcem, ale třeba ke zlepšení krytí puku a podobně. Bude nezastavitelný jako Lafreniere.
Dále se nachází již zmiňovaný Němec Tim Stützle. I on je dlouho na mém třetím místě a doufám, že tam zůstane i na draftu skutečném. Většinou řadím mladé podle toho, v čem nejsou až tolik dobří. A Stützle patří k těm hráčům, u kterých toho v této kolonce moc napsáno nemám. Občas je trochu zbrklejší a samozřejmě musí zesílit, ale s tím jsem v pohodě.
Čtvrté místo a konečně první obránce. Samozřejmě je to Jamie Drysdale. Jeho všestrannost mu vynesla posun vzhůru především od začátku kalendářního roku. Dokáže hrát ve všech situacích a jsem si jich, že se na tom nebude nic měnit ani v NHL.
Následuje severská dvojice lehce opomíjených hráčů v poslední době. Lucas Raymond se přitom může řadit ke kandidátům na celkové třetí místo. Proč to tak tedy není? Letos nedostal v mužském áčku Frölundy tolik prostoru a hrál pouze pár minut na zápas ve čtvrtém útoku. To Anton Lundell je kritizovaný za svoje ofenzivní schopnosti, že prý jich nemá tolik. Na druhou stranu je ale sázkou na jistotu. Hraje skvěle dozadu a za pár let z něj bude kandidát na zisk Selke Trophy.
Nejlepší Američan se letos nachází u mě až na 14. místě. Je jím Jake Sanderson, který tak alespoň z části drží americkou vlajku pýchy po loňské draftové senzaci. Je druhým nejlepším obráncem draftu, ovšem patří mezi tu sadu beků, která zrovna neoplývá přehnaným množstvím ofenzivními schopnostmi.
Největší českou nadějí je bezpochyby Jan Myšák. Ten po Vánocích zamířil do Kanady a po boku Arthura Kaliyeva zářil v Hamiltonu. Rázem povyskočil u mnohých zámořských expertů a stal se seriózní součástí diskuzí o druhé desítce.
Mezi Slováky nejvíce vyčnívá Martin Chromiak, který si také výrazně vylepšil pozici před draftem odchodem do Ontaria. V dresu Kingstonu hrál vedle další vycházející hvězdy Shanea Wrighta a bylo to znát.
